Digitalizace historických dokumentů a fondů: metodologická výzva hybridní knihovny
Zdeněk UHLÍŘ

Devadesátá léta stále ještě dvacátého století jsou v knihovnictví, archivnictví a informačních oborech věkem prudkého nástupu digitalizace a širokého rozvoje digitálních technologií. Tento proces je tak rychlý a rozsáhlý, že se již stává rutinním, že se vytváří jakási informační industrie, která je základem pro vznik a upevnění kvartérního sektoru. To s sebou přirozeně přináší problémy spojené s novým chápáním vztahu veřejné a soukromé sféry, tedy řekněme vyvstává komplex otázek sociálně organizačních. Ale nedosti na tom. Jelikož výsledné informační produkty se výrazně, ba podstatně odlišují od klasických výrobkových produktů průmyslových - zejména tím, že se rozvolňuje jejich striktně věcná povaha -, pouhé následování technologie je tu zcela nedostatečné. Technologii je prostě třeba doplnit nepoměrně sofistikovanější metodologií, která není tolik souvislá s věcnou rovinou produkce. Pokud se pro tento kontext používá označení "virtuální", je nutno mít na paměti, že nikoli ve významu "pomyslný" a tím méně "lživý", nýbrž "fyzicky nevěcný", nebo jinak "objektový, leč ne-objektivní". Jen letmý úvodní vhled ukazuje, že je nejvyšší čas opustit dosavadní leckdy spíše jen prakticistní přístup k digitalizaci historických dokumentů a fondů a pokusit se o jakýsi obecný náhled, který by se vyrovnával s otázkami teoretickými.

Je vhodné nejprve rekapitulovat původní představy o digitalizaci a jejích cílech. Byly velice prosté, vlastně až překvapivě primitivní. Hovořilo se jednak o ochraně a uchování (conservation and preservation), jednak o demokratizaci zpřístupnění (democratization of access). Zní to sice jakoby dostatečně jasně, avšak přece jenom se neobejdeme bez hlubšího pohledu a zhodnocení. Oba tyto cíle se totiž nakonec ukazují jako pochybné nebo nedomyšlené. Zcela zjevné je to v případě představy demokratizace, jež se vynořila v souvislosti s ideologií otevřené společnosti přerůstající až v mytologii. Jakýmsi krátkým spojením se vycházelo z předpokladu, že kulturní památky jsou před neodborníky utajovány a že přístup k nim je nejenom regulován, ale přímo reglementován. V pozadí stojí další mytologie,tentokrát informace, jejího zveřejnění a svobodného konzumování. Je však evidentní, že historický kulturní statek není informací stejného řádu jako třeba výroční zpráva instituce či výsledek výběrového řízení, a tudíž celá úvaha v tomto směru ztrácí platnost. Přístup k historickému dokumentu jakožto kulturnímu statku je totiž monopolizován jaksi mimoinstitucionálně, jde o přirozený monopol: recipování takového dokumentu není možné bez předběžných znalostí, přinejmenším paleografické připravenosti a jazykové vybavenosti. Demokratizace v tom smyslu, že "člověk z ulice" bude vnímat historický dokument jako kulturní statek, byť jen prostřednictvím digitální kopie a ne v originále, je zřejmou iluzí. Široké zveřejnění touto cestou vede spíše k tomu, co se podobá mediálnímu konzumu. V důsledku toho se kulturní statek přeměňuje v turistickou atrakci. Takto vyvolaný zájem ovšem netouží po atrapách, on baží po originálech. A tak se dochází k přesně opačnému výsledku, než byl původní záměr.

Tím je ovšem zpochybněn druhý z předpokládaných cílů, totiž ochrana, které protiřečí sekundární tlak na zpřístupňování originálů. A je to o to více problematické, čím méně je jasno o předmětu ochrany a jeho povaze. Jako v předchozím případě je kamenem úrazu nediferencovaný přístup k pojetí informace; zde narážíme na krátkozraké ztotožňování pozůstatku minulosti a pramene dějin. A jelikož není možno ve stejném stupni efektivně ochraňovat celé toto bohatství, je bezpochyby nutno přikročit k výběru. A tu je otázka měřítka či měřítek. Jelikož však ochrana v tomto pojetí nediferencuje, spíše než o výběr jde o redukci: projevuje se tendence vybírat jaksi zvnějšku, na základě tradice, v níž nerozlišitelně splývá věda, ideologie a pragmatické ocenění. Do popředí se tak dostávají "notorika", notoricky známé historické dokumenty, kterým se někdy možná říká kulturní památky. A ty ovšem nemají daleko k turistickým atrakcím, takže se práce s historickými fondy a péče o ně jaksi "antikvarizuje". Úhrnným výsledkem je otáčení v bludném kruhu.

Brzy se tudíž ukázalo, že prvotní naivní postoje a přístupy jsou neudržitelné. Postupnou prací na digitalizaci historických dokumentů a přechodem k digitalizaci historických fondů došlo k těsnějšímu skloubení informatiky, informační vědy, knihovnictví, knihovědy, kodikologie a bibliologie i historických pramenných disciplín. Při tom pomalu vykrystalizovaly dva základní poznatky: jako je nutno rozlišovat mezi surovou a dodatečnou informací, tak je také třeba jasně chápat rozdíl mezi zprostředkováním a produkcí informace a to vše vzájemně spojovat a propojovat. A tak původní představy doznaly korekce, která z nich ubrala ideologie a dovedla je k pragmatičtějšímu pojetí. Zdá se, že teprve na základě této korekce lze vidět opravdovou perspektivu digitalizace historických dokumentů a fondů, třebaže její naplnění je vzdálené a v mnohém ještě poněkud neurčité.

A tak se poněkud prostomyslné úsilí o ochranu změnilo v to, co bychom mohli nazvat informatizačním odstupem. Cílem již není halasné vyhlašování přístupu k historickým kulturním statkům "lidu", neodborníkům, jimž prý to bylo až dosud elitářsky upíráno, nýbrž vytvoření přívětivého náhradního, resp. subsidiárního nosiče, jehož použití by nejprve odstínilo uživatele od bezprostřední práce s originálem a posléze i od přímých knihovnických služeb. Vznikla tak představa digitální či virtuální knihovny, která sice technicky umožňuje přístup komukoli, ale svým zaměřením se obrací převážně k tomu uživateli, který je nadán přirozeným monopolem, jak o něm byla řeč. Při budování takto pojatého informatizačního odstupu jde tudíž zejména o dvě věci: jednak o obohacení surové informace informací dodatečnou, jednak o přesun od pouhého zprostředkování informace k její produkci. V důsledku toho je pak možno za použití síťových technologií zpřístupnění realizovat na globální úrovni. Tím se ideologická demokratizace přístupu mění v promyšlenější globální zpřístupnění, které může mít a už má dalekosáhlé důsledky a vyhovuje rozmanitým možnostem obsahového naplnění. Řečeno stručně a jasně: digitalizace historických dokumentů a fondů, pokud má mít nějaký smysl a význam, není pouhé pořizování "obrázků", digitálních kopií, nýbrž vytváření bohatě strukturovaných informačních systémů a jimi organizovaných databází.

Tuto prázdnou teoretickou představu je ovšem nutno naplnit konkrétním obsahem, nebo stále zůstaneme na úrovni, byť méně ideologické, přece jenom rétoriky. Při postupných pokusech o obsahové naplnění předběžných představ se začínají vynořovat rozmanité problémy, jež je nutno pochopit a náležitě strukturovat. Ukazuje se totiž, že při digitalizaci procházíme ještě něčím dalším, co ji přesahuje. Jde o zásadní transformaci tradičního knihovnictví v knihovnictví řekněme informační. A tak není nic předem dáno a už vůbec nejde o vykonávání předem postavené úlohy. Jasné cíle tohoto informačního knihovnictví je třeba teprve hledat a jejich jednotlivé funkce postupně nacházet. Ačkoli zatím jsme tedy v samých počátcích tohoto transformačního a inovačního procesu, některé základní problémové okruhy jsou zřejmé již nyní. Ovšem bez důsledné snahy o jejich pochopení nelze jít dál.

Nejprve je nutno se ptát na sám intencionální předmět počínání spojeného s digitalizací historických dokumentů a fondů. Dnes je již zcela nepochybné, že pozitivistický přístup, který stále dominuje kodikologii a bibliologii, nejenom má své meze, ale že vyčerpal to lepší, co v něm bylo. V jistém smyslu lze dokonce hovořit o degeneraci, jež se z pozvolné mění v urychlenou. Jako by v korelaci s prudce rostoucím materiálním konzumem předmět kodikologie a bibliologie směřoval k výhradně fyzickému a věcnému pojetí, jak je vyjadřuje archeologie knihy. Výsledkem je chápání historické knihy povýtce na této zúžené úrovni, tedy buď jako artefaktu, nebo jako technologického produktu, dle libosti. Prostě fyzická věc je jediným intencionálním předmětem tradiční historické knihovědy, která přes průnik nových postupů dosud stále vládne. Jak jsme však viděli, je zřejmé, že toto pojetí, odvozené od produktu industriální éry není způsobilé pro metodologické uchopení informačními technologiemi. Tlak skutečnosti tedy vyžaduje, abychom nalezli či zvolili jiný intencionální předmět, který by překračoval prostou fyzickou povahu knihy, byť není možné, aby ji neabsorboval. Tento intencionální předmět, který je vyhovující, lze nalézt v tom, co bychom mohli nazvat kontinuitou idejí. Kniha v tomto pohledu přestává být výhradně fyzickou věcí a stává se jednak nosičem, jednak znakem na pomezí materiálnosti a immateriálnosti. Jde tu tedy spíše o texty v sémiotickém smyslu než o jejich fyzické ztvárnění. Ve svém důsledku to ovšem znamená, že knihovnictví a knihověda musí přestat tolik dbát na svou výlučnou samostatnost a hledat přístup k mezioborovým a nadoborovým vazbám. A zcela rozhodující je potom to, že soustředění na tzv. objektivní deskripci, nadanou údajně univerzální platností ztrácí velmi mnoho ze svého kouzla.

Pak se ovšem okamžitě musí vynořit další problémový okruh, týkající se profilace jednotlivých dlouhodobých programů a specifikace jim podřazených postupných projektů. Jestliže totiž ztrácí smysl objektivnost a univerzálnost v pozitivistickém pojetí, je nutno nahradit je nějakým aspektovým přístupem, který by modeloval skutečnost namísto nich. I tady jde o dosti zásadní změnu, neboť jsme vlastně vedeni k něčemu z knihovnického hlediska velmi kacířskému: pro profilaci programu je nejspíše mnohem důležitější tematické než fondové zaměření. To znamená, že na významu nabývá typologie materiálu a jeho funkce. Profilace programů by tedy místo statického pojetí deskripce měla vycházet z dynamického pojetí sémiotické typologie vázané na žánry a druhy, na věcná témata a stupně žebříčku sociokulturní recepce a komunikace. Zdá se, že to je v knihovnictví a knihovědě naprostou novinkou. Řešení těchto otázek je však nezbytnou podmínkou pro jakýkoli postup vpřed, poněvadž ve formujícím se bezbřehém virtuálním prostředí je to nyní jediná možnost smysluplného zakotvení.

Jak ovšem pomalu, ale přece dochází k takového profilaci programů, okamžitě se objevuje problémový okruh další. Pokud si zůstaneme vědomi toho, že jde o pouhé heslo, můžeme tu hovořit o multikulturalismu. Konkrétně na tomto místě se projevuje v jakémsi napětí mezi jednotlivými historickými kulturními okruhy, a to hned ve dvojím smyslu: jednak v rozdílech různých národních škol pokud jde o přístup k historickým dokumentům a fondům a o jejich zpracování v rámci ideových dějinných konstruktů, jednak v odlišenostech ideového života v minulosti. Domnívat se,že ve stopách synchronní metody se podaří něco smysluplného a věrohodného kumulovat je dnes již zcela nemístné a zcestné, protože všechny takové pokusy byly popřeny skutečností samou. Klade se tu tedy otázka jakéhosi horizontového segmentování, jež by mohlo dospět k univerzalitě jinou cestou než pozitivismus. Nutno říci, že tady jsme dosud v práci s historickými dokumenty a fondy nepřekročili práh, protože stále ještě panuje příliš silná obava, že bychom tak vstoupili do zapovězené třinácté komnaty. Jenže, jak víme, přes tuto komnatu vede cesta k řešení.

Nejsou-li tyto problémové úvahy přímo trvalým úkolem, budou zajisté dlouhodobé. A tak nelze čekat, až se s jejich spletí v úplnosti vyrovnáme, protože by se také mohlo stát ne to, že se nikam nedostaneme, ale že ztratíme iniciativu a prostě budeme někam dotlačeni. Je tedy třeba nést kůži na trh a nečekat na spásná pravidla a vykupitelské zásady, jež nám snad někdo dá. Musíme tudíž opravdu vykročit do nejistoty. Ukazuje se, že tato cesta se daří, že lze spojovat teoretické úvahy s praktickou činností jaksi za chodu, že to přináší pevné výsledky, na nichž lze dále stavět. Podstatné je jedno zjištění: je třeba bránit se jakýmkoli předčasným unifikačním pokusům, důležitá je variabilita, flexibilita a alternabilita založená na technicky funkčních standardech; místo homogenizace jde o interoperabilitu. Rozhodujícím úkolem není snaha o kumulaci jednotlivostí v dokonalosti, nýbrž velkorysé úsilí o nosnou infrastrukturu, a to jak v technickém, tak v ideovém ohledu.

Jestliže bylo brzy jasné, že nestačí pouhé "obrázky", digitální kopie originálních dokumentů, cesta vedla jednoznačně k modelování strukturovaných elektronicko-digitálních dokumentů spojujících data s metadaty a surovou informaci s informací dodatečnou. V současné době se tento druh dokumentů nejenom rutinně utváří, ale, což je rozhodující, dosáhl úrovně standardu nezávislého na hardware a software. A neméně důležité je i to, že vytvořený standard se vyhnul jakékoli rigidnosti a je široce otevřen adaptacím a modifikacím. Jelikož nejde o prostou či plochou sekvenci, nýbrž o poměrně bohatou strukturu, je možné začít reálně uvažovat o propojení jednotlivých dokumentů i navenek, o vytvoření návazných informačních systémů. Otvírají se tu tedy nedozírné možnosti: lze uvažovat nejenom o cílené orientaci v rámci jednotlivého dokumentu, ale v celé jejich množině. Řečeno jinak. lze začít pracovat na kultivaci jak intratextuálních, tak intertextuálních a transtextuálních vazeb a vztahů jednotlivých historických dokumentů, celých fondů i ad hoc vybraných skupin. A lze také začít uvažovat o vytváření takových shluků těchto dokumentů, které se neřídí zvnějšku přiloženým hlediskem, nýbrž vycházejí z imanentních či inherentních rysů dokumentů samotných. V tom smyslu nejde při utváření strukturovaných elektronicko-digitálních dokumentů o pouhé kopie, nýbrž o dokumenty zcela nové, potenciálně i reálně virtuální, odpoutané od fyzické povahy jejich originálů.

Tím ovšem nepochybně vzniká zcela nové informační prostředí, pro něž se nehodí dosavadní do značné míry stroze fakticistní přístupy knihovnictví a knihovědy, kodikologie a bibliologie i značné části historických disciplín. Při tom je nutno uvědomit si jednu vážnou věc velikého dosahu: toto prostředí nejenom tenduje k síťovosti, ale zapojení strukturovaných elektronicko-digitálních dokumentů do sítě je pro náležité využití jeho nemalých pozoruhodných možností zcela podstatné. Projevuje se tu ustavičný inovační duch, který klade na knihovníky a badatele nemalé nároky. Sotva se pro prezentaci těchto dokumentů prosadily kompaktní disky, začíná být vidět, že to nestačí, že je nutno směřovat k práci online namísto práce offline. jinými slovy, vzniká tlak na to, aby se knihovnické služby změnily z přímých v nepřímé, alespoň v jisté míře. To znamená, že v tomto prostředí se dokumenty přestávají půjčovat a začínají se nabízet. Pro historické a rukopisné knihovníky je to ovšem kámen úrazu, připadá jim, jako by jejich činnost ztrácela opodstatnění, poněvadž se jednak těžko odpoutávají od přímého, osobního kontaktu se čtenářem, jednak se jen neradi vzdávají své manipulativní vypůjčovací moci. Proto tedy, ačkoli podmínky jsou připraveny, se nové informační prostředí prosazuje jen zvolna, pomaleji než by bylo možné.

Přepjatý optimismus ohledně celosvětové volně přístupné digitální knihovny je tedy zcela nemístný, a to nejenom z čistě praktických důvodů obtížné proměny postojů či jen postupně probíhající digitalizace originálních dokumentů. Přistupuje sem ještě ta věc, že ne všechny rysy originálního dokumentu lze v digitální kopii adekvátně reprodukovat. Týká se to především oněch rysů, jež originální dokument charakterizují jako fyzickou věc v její trojrozměrnosti. A týká se to také toho, že elektronicko digitální zpracování je výrazně aspektové a horizontové, jak bylo řečeno, a že je tedy v žádném případě nelze považovat za totální. Pokud jsou tudíž originální dokumenty k dispozici, neobejdeme se bez nich, jakkoli ve většině případů lze místo nich poskytnout dokument subsidiární. Digitální či virtuální knihovna tak nabývá charakteru především heuristického, vlastní bádání se však nemůže omezovat pouze a výhradně na ni. Je nutno vycházet z představy knihovny hybridní, spojující originální i subsidiární dokumenty a systematicky ji budovat.

Historická či rukopisná knihovna jakožto hybridní knihovna se realizuje zároveň ve třech úrovních nebo funkcích: jako kulturní muzeum, jako zprostředkovatel informací a jako producent dat. Oproti tradiční historické či rukopisné knihovně, orientované převážně na funkci kulturního muzea je to výrazná změna, která se ne vždy setkává se souhlasem, ba mnohdy vzbuzuje otevřený odpor. Ale při prosazování hybridní knihovny se setkáváme s ještě mnohem vážnější překážkou, typickou zejména pro germanofonní oblast. Záleží v tom, že přechodu na nové prostředí se nerozumí ve smyslu konverze médií jako spíše ve smyslu retrokonverze dat. Pod rouškou inovace tak vlastně setrvávají tradiční přístupy. O historickém nebo rukopisném knihovnictví se pak mluví jako o managementu kulturního dědictví. Skutečná problematika hybridní knihovny je však zásadně odlišná. Z toho, že se v ní zároveň uplatňují tři úrovně či funkce, že vystupuje jako kulturní muzeum, jako zprostředkovatel informací a jako producent dat, plyne, že hybridní knihovna od základu popírá tradiční pozitivistické oddělení odborné práce-služeb a práce vědecké-bádání. V řádně vedené hybridní knihovně by se totiž obojí mělo prolínat. Jako otázka se pak klade jiné rozlišení, a sice na práci týmovou na jedné a práci individuální na druhé straně. A postupně se začíná ukazovat, že musíme počítat ještě s dalším rozlišením,totiž na interní práci a na práci externí. Hybridní knihovna tudíž vyslovuje naléhavý požadavek nejenom organizačních, ale i institucionálních změn.

Představa hybridní knihovny tak pro nás je obrovskou výzvou, na niž bychom měli pokud možno iniciativně reagovat. Postup je ovšem třeba důsledně strukturovat, protože chceme dosáhnout řádu, nikoli upadnout do chaosu nepostižitelné mnohosti. Vzhledem k tomu, že ústředním bodem tu je narušení pozitivistického oddělení odborné a vědecké práce, lze vidět hlavní úkol hybridní knihovny v simultánním poskytování informační podpory a znalostní přípravy. Její činnost by tedy měla být mnohem velkorysejší než v případě tradiční historické či rukopisné knihovny.

Informační podporu nelze ovšem chápat v pouhém technicko-informatickém či technologickém smyslu. Rozvinutá informačně komunikační technologie je sice pro ni podmínkou nutnou, avšak nedostačující. Je jí třeba rozumět spíše ve smyslu informační vědy a v návaznosti na konkrétní disciplíny čerpající z historické hybridní knihovny či s ní jinak spojené. A tak se zde rýsuje nový obor či nová specializace, u nás sice dosud nepojmenovaný, leč v pokročilejším prostředí se již formující: humanities computing - text studies. Hlavním smyslem je tu rozpracování dokumentografických informačních systémů se zaměřením na historické dokumenty. S tím pak souvisí péče o rozvoj značkovacích jazyků a zejména budování sofistikovaných knihoven definic typu dokumentu, resp. vytváření kombinovaných definic typu dokumentu. A konečně tu jde o rozvoj hypertextu nejenom jako technologie, ale zejména jako metodologie. Široké metodologické, netoliko technologické použití hypertextu je předpokladem pro jinou konstrukci dějinné reality prostředkované historickými dokumenty, než je ta, s níž přichází pozitivistický objektivismus. Jako už nejde jenom o půjčování knih, tak také informační podpora není pouhým poskytováním informací na požádání, nýbrž vytvářením široké nabídky způsobilé k výběru.

V tomto smyslu je ovšem informační podpora nikoli konkrétní službou, nýbrž péčí o obecnou infrastrukturu, která teprve musí být naplněna věcným obsahem. To je potom úkolem znalostní přípravy. I ta by se měla soustřeďovat spíše na nabídku než na bezprostřední uspokojující poskytnutí. Měla by tedy vycházet z představ daleko přesahujících obzor tradičního historického či rukopisného knihovníka. Je v ní nutno nějak prakticky realizovat výsledky úvah na téma intencionálního předmětu. A zde pak z hlediska tradičního historického či rukopisného knihovnictví dospíváme ke zřejmému kacířství, a to hned ve dvojí podobě: jednak v tom, že za základní pomůcku musíme považovat nikoli katalog, nýbrž inventář, protože jedině ten je dostatečně obecný z hlediska zájmu a dostatečně pružný, tvárný a rychlý z hlediska přenosu dat, jednak v tom, že bibliologický či kodikologický katalog je nutno stejně jako všechny ostatní katalogy považovat nikoli za obecný, nýbrž za speciální. Znamená to ovšem, že vytváření kodikologického či bibliologického katalogu ve smyslu dnes obvyklých zásad a pravidel není žádnou samozřejmostí a tím méně nutností. Jako všechny ostatní katalogy i on potřebuje pro svůj vznik nějaký speciální důvod, který není knihovnicky bezprostřední, abych tak řekl. Z dosavadní implicitní monografie se musí stát monografií explicitní, tzn. přestává stačit pouhá fondová faktičnost a začíná se vynořovat potřeba přechodu tohoto typu katalogizace na úroveň materiálové studie.

A mutatis mutandis to platí pro všechny ostatní katalogy, z nichž nejvýznamnější zůstanou patrně katalogy textové. Vzhledem k potřebě mezioborovosti a nadoborovosti se ukazuje, že ani ony se neobejdou bez poměrně radikální proměny. Zejména ve virtuálním kontextu hybridní knihovny se jeví jako nedostatečné jejich dosavadní pojetí jako evidence incipitů, resp. explicitů. Je tedy nutno hledat, nejspíše na základě strukturálních vztahů a syntagmatických vazeb, nějaký jednoduchý způsob regestování či abstraktování a právě tak je nutno uvažovat o zavedení různých pomocných indexů. Takto pojatá katalogizace velice těsně souvisí s profilací jednotlivých dlouhodobých programů a se specifikací jejich dílčích a postupných projektů. Zároveň je tu evidentní vazba na prostředí vně knihovny, spočívající ve vyvažování vzájemného působení poptávky a nabídky. Je vidět, že toto nové informační prostředí má nejenom jinou formální podobu než informační prostředí tradiční, ale že směřuje také k tomu, aby bylo naplněno řádově odlišným obsahem.

Avšak ani tím ještě nejsou všechny možnosti vyčerpány. Ta podstatná změna patrně může nastat teprve po položení těchto základů. Hybridní knihovna vede nejenom k integraci originálních historických dokumentů se subsidiárními dokumenty elektronicko-digitálními a k bohatému rozvrstvení různých informačních systémů, ale také k elektronickému publikování. Jestliže se podaří vypracovat dostatečně kvalitní metodologii hypertextu, jak o ní již byla zmínka, bude také možno při zpřístupňování historických textů přejít na kvalitativně jinou úroveň. Tradiční "editologie" dovedla až k imaginární dokonalosti typ kritické edice, zaměřený na konstituci archetypu, kanonického textu a na detailní postižení intratextuálních vztahů. Elektronická "publikologie", vázaná na informační prostředí hybridní knihovny patrně nebude schopna jít dále tímto směrem na vyšší úroveň, ale má předpoklady dosáhnout svého naplnění jinde, v oblasti vztahů intertextuálních a transtextuálních. Šance elektronického publikování historických textů jsou především v oblasti interakce díla a jeho prostředí či pozadí, na úrovni recepce, komunikace a diskursu. Ukazuje se, že historičtí a rukopisní knihovníci jsou vyzýváni na neohledané cesty. Nebylo by dobré ponechat tuto výzvu bez pokusu o odpověď.

Po tom všem se stává zřejmou jedna věc: digitalizace historických dokumentů a fondů a práce v utvářejícím se informačním prostředí hybridní knihovny vede nejenom k potřebě změny pouhých profesionálních návyků, ale k něčemu nesrovnatelně závažnějšímu - ke změně paradigmatu, jímž je konstruována skutečnost prostředkovaná historickými dokumenty. S příchodem virtuální recepce a komunikace sice zůstává zachována objektovost, ale mizí objektivnost a je nahrazována fenomenálností. Dosud vládnoucí pozitivistické paradigma je v informačním prostředí hybridní knihovny neuplatnitelné, a tak je třeba se s ním rozloučit. Hlavní výzva je tedy jasná: historičtí a rukopisní knihovníci se musí probudit z letité dřímoty a zase znovu hledat místo, kde by napříště spočinuli.

Na začiatok stránky